Setkání

Již přes 20 let znám pana profesora Jána Šrama. Jako malé dítě jsem nedokázala ocenit, co vše znamená pro lidi a s čím vším mi dokáže v životě pomoci. Nad svými problémy jsem se ani nikdy nezamýšlela – prožívala jsem je každý den, ale neverbalizovala jsem je. Čím jsem byla starší, tím jsem zjišťovala, že můj život není procházka růžovým sadem a začínala jsem pociťovat vážné problémy, neboť se mi nedařilo v oblastech, ve kterých jsem si velmi přála, aby se mi dařilo.

Moje maminka s panem profesorem Šramem, jako řada dalších lidí, spolupracovala – vedla a stále vede mu typologickou pobočku. Byla jsem s ním v kontaktu tedy minimálně 2x do roka. Díky mamince jsem od konce základní školy začala velmi sporadicky jezdit na typologické akce – nejčastěji to byly kurzy či cvičení. Všímala jsem si, že lidé se s ním radí a ptají se ho na kolikrát i velmi „banální, všední či každodenní“ věci. Neodsuzovala jsem je, ale ani jsem z toho nebyla hned nadšená – bohužel. Byla jsem k tomu neutrální. Až jednou jsem byla na typologickém kurzu a pak asi za 2 dny k nám přijel pan profesor na typologickou pobočku. Ty 2 dny pro mne byly velmi dlouhé a já si postupně sepisovala otázky do telefonu - dokonce si pamatuji, že to byl typ Sony Ericsson T630 černé barvy. Jakmile byl u nás pan profesor, který k nám chodil do bytu na obědy, tak jsem se objednala na službu. Byla jsem velmi nervózní, ale začala jsem postupně panu Šramovi číst mé jednotlivé otázky. Do dnes si pamatuji, kdy při loučení jsem mu chtěla podat klasicky pouze ruku a on mne velmi vřele objal. Dnes mi je čím dál jasnější, proč tomu tak bylo. Pan profesor nikoho nenutí, aby se ho ptal či konzultoval s ním i ty nejintimnější problémy. Dává však všem lidem prostor a volnost, aby se ho na cokoliv zeptali a tím si tak vylepšili svůj život, a případně i svým blízkých.

Dnes, i když ještě nejsem zcela vypracovaná na úroveň, kdy bych veškerá svá životní trápení měla za sebou, tak se nechci vzdát a chci jít stále jenom dopředu. Mám totiž pocit a dokonce až silné přesvědčení, že jsem se trápila už opravdu dost. Nežila jsem a neradovala se. Je pravda, že objektivně už začínám chápat, PROČ tomu tak bylo.

Panu Šramovi jsem opravdu vděčná za vše, s čím mi kdy v životě pomohl. Přiznávám, že mě až děsí, kde bych bývala byla, kdybych ho bývala nikdy nepoznala -> z toho mi jde mráz po zádech. Doufám, že budu mít možnost být v blízkém kontaktu s panem profesorem ještě velmi dlouho.