"Člověk si váží zdraví, až když o něj přijde"

V tomto příspěvku chci popsat fenomén, který lze popsat lidovým výrokem „člověk si váží zdraví až tehdy, když o něj přijde.“ A jak každý jistě správně chápe, konkrétně o zdraví ani tak nejde.

Stále patřím do věkové kategorie, na kterou se lidé dívají, jako na větší děti, kteří se teprve v životě rozkoukávají. Už mi to ani tak nevadí. Chápu, že plno věcí ještě stále vůbec neznám a nemám dostatek zkušeností, abych uměla opravdu moudře a rozumně reagovat na každý podnět. Ale ráda bych někdy dospěla do tzv. mužného věku (viz Aristoteles), ale ještě to bude dost trnitá cesta.

Nechci zde však popisovat své pocity z mé životní etapy, ale jde mi o toto: proč si tak málo vážíme věcí, když je máme? Proč pociťujeme až po jejich ztrátě, co vše pro nás znamenaly?! A do „věcí“ řadím i vztahy. Myslím si, že asi nikdo z nás aktivně nepracuje na tom, aby si věcí nevážil. To je opravdu hloupost. Mě ale víc štve to, že náš organismus má v sobě jakoby tento fakt zakódovaný. Plno pěkných věcí nevidíme a spíš vidíme jenom ty černé. Okolí do nás může horem dolem hučet, že „buď rád za to, co máš… vždyť to není tak špatné, jak si myslíš, neznechucuj si to…apod.“ A my si stále jedeme tu svoji negativní vlnu.

Pan Šramo mi v životě už opravdu moc pomohl a on říká, že to JDE PŘEHODIT, ABY ČLOVĚK VIDĚL POZITIVNÍ VĚCI, RADOVAL SE Z NICH a přitom nebyl zaslepený vůči těm negativním – jde to tak, že člověk je blažený, ale přitom si je plně vědomý veškerých nepříjemností, nesouladností, neshod, problémů… ale neskládá se z nich do kolen. Snaží se jim přijít na kloub – vyřešit je.

Žel, i já jsem zažila to, že jsem něčeho litovala až po tom, co jsem to ztratila. A ta bolest je opravdu veliká. Dokonce si myslím, že i když čas rány hojí, tak stejně taková věc v nás zůstává až do konce života – pokud jde opravdu o něco důležitého.

Pokud to lze, abychom viděli a dokázali ocenit všechno pěkné, milé, a neviděli na úkor těchto jenom ty špatné, tak to stojí za „jakoukoliv“ oběť. Každý jsme originál, byť složen ze stejných věcí, jako každý. Je proto prvořadé poznat a chápat svoji povahu – jaká je, co je v našem nejhlubším nitru zakódované, jak funguje apod. Znalost povahy je absolutně základní věc, ale ještě nám nezaručuje žádnou úpravu. „Pouze“ poznání, které je třeba přesunout na vyšší stupeň, a to do praktického výkonu. K tomu je však potřebné poznat, JAKÝMI KROKY si člověk svoji povahu vylepší. Nezapomínejte být k sobě upřímní. Nebát se přiznat si i ty naše nejslabší stránky, nasbírat síly a bojovat s nimi. Zatím jsem se nesetkala s nikým jiným než s panem profesorem Šramem, který by toto všechno perfektně ovládal.