"Člověk si váží zdraví, až když o něj přijde"

V tomto příspěvku chci popsat fenomén, který lze popsat lidovým výrokem „člověk si váží zdraví až tehdy, když o něj přijde.“ A jak každý jistě správně chápe, konkrétně o zdraví ani tak nejde.

Stále patřím do věkové kategorie, na kterou se lidé dívají, jako na větší děti, kteří se teprve v životě rozkoukávají. Už mi to ani tak nevadí. Chápu, že plno věcí ještě stále vůbec neznám a nemám dostatek zkušeností, abych uměla opravdu moudře a rozumně reagovat na každý podnět. Ale ráda bych někdy dospěla do tzv. mužného věku (viz Aristoteles), ale ještě to bude dost trnitá cesta.

Nechci zde však popisovat své pocity z mé životní etapy, ale jde mi o toto: proč si tak málo vážíme věcí, když je máme? Proč pociťujeme až po jejich ztrátě, co vše pro nás znamenaly?! A do „věcí“ řadím i vztahy. Myslím si, že asi nikdo z nás aktivně nepracuje na tom, aby si věcí nevážil. To je opravdu hloupost. Mě ale víc štve to, že náš organismus má v sobě jakoby tento fakt zakódovaný. Plno pěkných věcí nevidíme a spíš vidíme jenom ty černé. Okolí do nás může horem dolem hučet, že „buď rád za to, co máš… vždyť to není tak špatné, jak si myslíš, neznechucuj si to…apod.“ A my si stále jedeme tu svoji negativní vlnu.

Pan Šramo mi v životě už opravdu moc pomohl a on říká, že to JDE PŘEHODIT, ABY ČLOVĚK VIDĚL POZITIVNÍ VĚCI, RADOVAL SE Z NICH a přitom nebyl zaslepený vůči těm negativním – jde to tak, že člověk je blažený, ale přitom si je plně vědomý veškerých nepříjemností, nesouladností, neshod, problémů… ale neskládá se z nich do kolen. Snaží se jim přijít na kloub – vyřešit je.

Žel, i já jsem zažila to, že jsem něčeho litovala až po tom, co jsem to ztratila. A ta bolest je opravdu veliká. Dokonce si myslím, že i když čas rány hojí, tak stejně taková věc v nás zůstává až do konce života – pokud jde opravdu o něco důležitého.

Pokud to lze, abychom viděli a dokázali ocenit všechno pěkné, milé, a neviděli na úkor těchto jenom ty špatné, tak to stojí za „jakoukoliv“ oběť. Každý jsme originál, byť složen ze stejných věcí, jako každý. Je proto prvořadé poznat a chápat svoji povahu – jaká je, co je v našem nejhlubším nitru zakódované, jak funguje apod. Znalost povahy je absolutně základní věc, ale ještě nám nezaručuje žádnou úpravu. „Pouze“ poznání, které je třeba přesunout na vyšší stupeň, a to do praktického výkonu. K tomu je však potřebné poznat, JAKÝMI KROKY si člověk svoji povahu vylepší. Nezapomínejte být k sobě upřímní. Nebát se přiznat si i ty naše nejslabší stránky, nasbírat síly a bojovat s nimi. Zatím jsem se nesetkala s nikým jiným než s panem profesorem Šramem, který by toto všechno perfektně ovládal. 

Setkání

Již přes 20 let znám pana profesora Jána Šrama. Jako malé dítě jsem nedokázala ocenit, co vše znamená pro lidi a s čím vším mi dokáže v životě pomoci. Nad svými problémy jsem se ani nikdy nezamýšlela – prožívala jsem je každý den, ale neverbalizovala jsem je. Čím jsem byla starší, tím jsem zjišťovala, že můj život není procházka růžovým sadem a začínala jsem pociťovat vážné problémy, neboť se mi nedařilo v oblastech, ve kterých jsem si velmi přála, aby se mi dařilo.

Moje maminka s panem profesorem Šramem, jako řada dalších lidí, spolupracovala – vedla a stále vede mu typologickou pobočku. Byla jsem s ním v kontaktu tedy minimálně 2x do roka. Díky mamince jsem od konce základní školy začala velmi sporadicky jezdit na typologické akce – nejčastěji to byly kurzy či cvičení. Všímala jsem si, že lidé se s ním radí a ptají se ho na kolikrát i velmi „banální, všední či každodenní“ věci. Neodsuzovala jsem je, ale ani jsem z toho nebyla hned nadšená – bohužel. Byla jsem k tomu neutrální. Až jednou jsem byla na typologickém kurzu a pak asi za 2 dny k nám přijel pan profesor na typologickou pobočku. Ty 2 dny pro mne byly velmi dlouhé a já si postupně sepisovala otázky do telefonu - dokonce si pamatuji, že to byl typ Sony Ericsson T630 černé barvy. Jakmile byl u nás pan profesor, který k nám chodil do bytu na obědy, tak jsem se objednala na službu. Byla jsem velmi nervózní, ale začala jsem postupně panu Šramovi číst mé jednotlivé otázky. Do dnes si pamatuji, kdy při loučení jsem mu chtěla podat klasicky pouze ruku a on mne velmi vřele objal. Dnes mi je čím dál jasnější, proč tomu tak bylo. Pan profesor nikoho nenutí, aby se ho ptal či konzultoval s ním i ty nejintimnější problémy. Dává však všem lidem prostor a volnost, aby se ho na cokoliv zeptali a tím si tak vylepšili svůj život, a případně i svým blízkých.

Dnes, i když ještě nejsem zcela vypracovaná na úroveň, kdy bych veškerá svá životní trápení měla za sebou, tak se nechci vzdát a chci jít stále jenom dopředu. Mám totiž pocit a dokonce až silné přesvědčení, že jsem se trápila už opravdu dost. Nežila jsem a neradovala se. Je pravda, že objektivně už začínám chápat, PROČ tomu tak bylo.

Panu Šramovi jsem opravdu vděčná za vše, s čím mi kdy v životě pomohl. Přiznávám, že mě až děsí, kde bych bývala byla, kdybych ho bývala nikdy nepoznala -> z toho mi jde mráz po zádech. Doufám, že budu mít možnost být v blízkém kontaktu s panem profesorem ještě velmi dlouho.

Úprava povahových vlastností

Při úpravě povahy je třeba mít téměř nekonečnou trpělivost a neustále se potýkat s nepříjemnými jevy v povaze, dokud je neupravíme do výhodné polohy. Nedat jim šanci. Vypozorovala jsem na své povaze, která mi má sloužit jako nástroj (slovy pana profesora Šrama), jak reaguje při různých situacích a se svými poznatky vám chci předat zkušenosti.

Je důležité „netlačit na pilu“ ale cílevědomě, trpělivě a důsledně pracovat na věci. Trvá to velmi dlouho, chvilkami máte dokonce pocit, že se vám stav třeba i zhoršil, nebo že jste jakoby v slepé uličce či před betonovou zdí a nejde udělat další krok dopředu …… toto zažívá asi úplně každý, kdo se pustil do úprav. Důležité je však dát všemu svůj čas – každá vlastnost je napojena na další vlastnosti, které už jsou, oproti ní, případně i výhodné, proto to vyžaduje stálou pozornost.

Stává se mi, že jdu za určitým cílem (v povaze) a vyvstane mi okolnost, kterou bych měla vyřešit (třeba pocit, o kterém vím, že není výhodný) – přijde mi však, že s mojí cestou za lepším není v přímé souvislosti, tak proč se ním zabývat?! Už se mi stalo mnohokrát, že právě taková okolnost, která mi na první pohled přišla úplně mimo, byla právě tím zádrhelem či překážkou. Jakmile jsem ji v sobě vyřešila, tak se mi otevřel nový obzor.

Je to opravdu velmi zvláštní, jak vše se vším souvisí, ale vlastně úplně přirozené. Když třeba pečeme koláč, tak také veškeré suroviny smícháme do jedné hmoty a už se nejedná o sólo suroviny: mouka, vejce, máslo, kakao, cukr. Ale jedná se o jednotnou hmotu, která je z těchto surovin složena a jejich molekuly či buňky jsou už navzájem spojené a tvoří celek. A tak to je i v naší povaze. Jakmile se nám v těstě pokazí máslo, tak se začnou postupně, pokud ne hned, kazit i vejce, kakao atd. Jakmile nám naroste znechucenost, přidá se k tomu neuznalost, mrzutost, povýšenost atd.

Každý zlomový okamžik má své dozvuky. Nikdy se nejedná o jeden okamžik. On se ještě dále vyvíjí, působí. Jakmile se nám podaří zlomový zvrat v povaze (mám na mysli pozitivní zvrat. Zákonitosti však platí i při negativním.), tak se v první chvíli může zdát, že nemá takový účinek, jaký jsme si přáli či představovali. Ale vše chce svůj čas a ony dozvuky kolikrát udělají velmi mnoho. Je třeba být otevřený, vnímavý ke svým pocitům, pohnutkám a vše korigovat rozumem: toto CHCI, toto NECHCI.

Pokud si doopravdy upřímně, otevřeně a pochopitelně obeznámeně přiznáte nevýhodné věci, které si s sebou všude nosíte, postavíte se k nim čelem a jste odhodláni je efektivně vyřešit, nebojíte se jich, tak nejdříve je vám často velmi nepříjemně, ale po nějaké době to je opravdu krásně uvolňující pocit … vždy jako bych odemknula nějaké dveře a najednou mám před sebou úplně čistý a volný prostor, na kterém si mohu postavit to, co JÁ SAMA CHCI a CO POVAŽUJI ZA SPRÁVNÉ. Přiznávám, že zaujmout takový otevřený postoj, vyžaduje hodně.